Líčírna lovers Alžběta Malá

Herečka Alžběta Malá: “Každá žena má svou specifickou energii a sílu.”

Zazářila v seriálu Pět let, Smysl pro tumor nebo ve filmu Deník alkoholičky. S herečkou Alžbětou Malou jsme si povídaly o náročných podmínkách filmového průmyslu, společenských maskách i tlaku, který je kladen na ženskou krásu. 

Poznámka: S Alžbětou se známe, a proto si v rozhovoru tykáme. 

Než jsi dorazila na rozhovor, přišla mi od tebe zpráva, že budeš mít menší zpoždění kvůli druhé práci. Co kromě herectví ještě děláš?
Aktuálně hlídám děti. S tím, jak mám nastavený vztah k natáčení, se momentálně herectvím neuživím. Tím si nechci stěžovat, je to moje volba, ale podmínky jsou v našem systému nastavené tak, že se jako herečka nemohu uživit čistě kvalitními projekty. 

Možná není špatný mít kromě herectví i druhou práci, u které můžeš pomyslně vypnout. Přijde mi, že některé role musí být psychicky náročné. 
Ano, já s tím souhlasím. Filmové herectví je závislá práce, kde jistota v podstatě neexistuje. Mít vedle toho něco, co je v mém životě pevné, mi dává klid. Navíc trávit čas s dětmi je samo o sobě kreativní. Nesetkala jsem se nikdy s tím, že by mě vyčerpala samotná role. Spíše jako mnohem nebezpečnější vnímám prostředí, ve kterém herec nebo herečka tvoří. Proto se snažím myslet na to, s kým pracuju a pečlivě si spolupracovníky volit. Na začátku jsem to ale vůbec neuměla, vstoupila jsem do tohoto průmyslu velmi naivní a pořád se učím v něm pohybovat. 

Když jsem se dívala na tvůj životopis, nedokázala jsem rozklíčovat, jestli jsi od malička chtěla být herečkou? 
Ne, v dětství jsem spíš byla herečka. Ale to asi většina z nás. Dítě si hraje a je v tom naprosto přirozené a přesvědčivé, nepřemýšlí nad tím, jestli hraje dobře, nebo špatně. Pro něj je to v tu chvíli pravda, fikční realitu vnitřně skutečně prožívá. To je něco, co já sama jako dospělá v herectví hledám. Jenže už mám na sobě nánosy společnosti i výchovy, nejsem tak sebevědomá, jako když jsem byla dítě. Už se kriticky pozoruju a mám o sobě pochybnosti. Absolutní autenticitu stále hledám. Potom jsem chtěla být veterinářkou nebo dělat něco, při čem bych měla možnost zachraňovat zvířata. K tomu, že se chci věnovat herecké profesi, jsem došla teprve před pár lety.

Co by se podle tebe mělo změnit, aby se lidem v hereckém prostředí lépe pracovalo? Existují třeba nějaké nepříjemné vzorce chování, které se neustále opakují?
Přístup a podmínky. Ve filmovém průmyslu jsou nastavené podmínky, které neumožňují práci dělat zdravě a kvalitně. Většina pozic u filmu není adekvátně ohodnocena. Jsme země, která je známá tím, že pracuje hodně a za málo. V rámci filmového prostředí se o tom začíná mluvit a jako každá velká systémová změna to vyžaduje čas a kontinuální diskuzi. Nepříznivé podmínky pak můžou způsobovat stres a frustraci. Následně se z placu stává stresující a zrychlené místo, ze kterého může odejít naprosto základní lidský přístup, a to nemluvím o prostoru pro kreativitu. Jsem ale pozitivní, protože mimořádně věřím ve svou generaci a měla jsem možnost spolupracovat na několika studentských projektech s lidmi, jejichž přístup je už teď naprosto profesionální a lidský. Také se začíná normalizovat to, že jedinec nechce jenom pracovat, ale chce taky kvalitně žít, díky čemuž pak může i kvalitně pracovat. 

Jsou na tom zahraniční produkce v tomto ohledu lépe? Nebyla by to pro tebe cesta? 
Na západ od nás jsou na tom lépe a určitě se máme co učit. Například v Německu je mnohem propracovanější sociální systém pro umělce než u nás. To samé platí v rámci podmínek pro práci, na mysli mám třeba délku natáčecího dne. Ve zkratce by se dalo říct, že jejich systém je zdravější. Točila jsem s Němci dvakrát a byla to skvělá, profesionální zkušenost. Zahraničí je pro mě téma. Trošku ale bojuju s leností, a tak uvidíme, zda a kdy se mi to podaří. 

Jak přesně probíhalo natáčení s německou produkcí?
Například se jedna scéna točila celý den. To je u nás prakticky nemožné. A na tom finálním díle je to samozřejmě znát. I německá smlouva je specifická, například je tam zahrnuta sekce týkající se obtěžování na place a well-beingu. Obecně mají striktnější pravidla. Z lidí cítíte, že jsou naprosto respektující a jinak motivovaní. Mají vyhovující podmínky a jsou adekvátně ohodnoceni. 

První televizní počin, ve kterém jsem tě zaznamenala, byla mini série Pět let. Mýlím se, když řeknu, že to pro tebe byl zlomový projekt?
Nemýlíš. Dokonce se často snažím v rozhovorech seriál Pět let vypichovat, protože to je projekt, za kterým si nejpevněji stojím a zastupuje směr, kterým chci jako herečka jít. Pracovali na něm skvělí lidé, zvedá důležité téma a mám ráda i jeho formu. 

Hlavní postava Tereza zažila sexuální zneužití. Jak se ti herecky vžívalo do takhle náročné role?
Když jsem si poprvé četla scénář, říkala jsem si, že Tereza je úplný opak mě a že jí vůbec nerozumím. Uzavřená, naprosto emočně odpojená a sobecká. Zatímco já jsem často až v přemíře empatická a velkou část života jsem byla velký people pleaser. U Terezy jsem ale poprvé zažila naprosté propojení s postavou, a to z velké částí díky skvěle napsanému scénáři od scénáristky Sáry Zeithammerové. Podle mě, když je postava dobře napsaná, tak ji vidíte a vnímáte podobně, jako když čtete knihu. A já jsem si na ni ještě mohla hrát. Když jsem pochopila, kolik zranění je za její maskou, začala jsem ji mít ráda. Doteď si ji v sobě svým způsobem nesu. Herecky jsem u ní bojovala s tím, že potřebuju autenticky zahrát neautentickou ženu, protože Tereza nosila silnou společenskou masku. 

Zmiňuješ, že postava Terezy se v určitých situacích nechovala autenticky. Stalo se někdy tobě, že jsi, byť třeba nechtěně, nasadila masku a nebyla jsi sama sebou? 
No jasně, já nevím, ale podle mě tohle řešíme úplně všichni. Někdy se zastavím v tom shonu města a říkám si: “Co to teď žiješ? Co tady pobíháš a za čím se ženeš? Jsi tohle ty? Co je tvoje a co je jenom nějaká fikční postava, kterou se snažíš být?”. Já miluju autentický lidi, podle mě je všichni milujeme a tím, že autentičtí nejsme, si hrozně ubližujeme. Nevypouštíme sebe ven a držíme se uvnitř. Já se o to teď moc snažím - vědomě myslím na to, co dělám, jak se chovám, co říkám a jestli to vychází ze mě. Snažím se být napojená na svoje tělo, poslouchat ho, vymezovat se, říkat ne a začínám i chápat, že nemůžu být všem sympatická, a to je osvobozující!

Souvisí tohle téma třeba i s úspěchem a mediální pozorností, která přišla po seriálu Smysl pro tumor?
Jo, určitě. Pokaždé, když vyjde moje práce ven, je to pro mě stres. Najednou přijímám velké množství vjemů a reakcí, které nestíhám zpracovávat. Ta mediální doba je v tomhle nekompromisní a jsem na to upřímně dost citlivá. Někdy se  uprostřed intenzivních dní sama sobě ztratím. Podle mě si ale každý herec prožije  takové to “ulítnutí si”, kdy má na chvíli pocit, že žije něco velkého. A to to nechci shazovat. Protože to velké být může, ale musí to jít zevnitř a ne z venku. 

Kde se cítíš nejšťastněji?
Na chalupě, v lese, u vody… vlastně mimo město. I když ho miluju a ráda v něm žiju, baví mě město střídat s přírodou.  

A která aktivita ti přináší radost?
Tanec, procházky a ping pong.

Ping pong? Tak to jsem nečekala. (smích)
Jako malá jsem jezdila s tátou na hory a s jeho kolegy z práce jsme každý večer hráli obíhačku. Na základce jsem se vždycky účastnila turnajů a když jde o ping pong, jsem fakt soutěživá. 

Mimo hraní ping pongu jsi taky soutěživá?
Myslím, že spíš ne. I když někdy v sobě soutěživost trošku mám, ale podle mě ve zdravé míře. V rámci herectví mi třeba přijde důležitý, abychom se vzájemně podporovali. Už tak jsme jako ženy vystavené extrémnímu společenskýmu tlaku a máme tendence se srovnávat. Poslední roky se učím oceňovat ženy a dostala jsem se do fáze, kdy ženy miluju a snažím se podporovat, když jsou nejisté. V herectví je to ještě jednou tak silnější, protože je to konkurence. Podle mě ale každá máme svou specifickou energii a sílu. A ty projekty si nás podle toho najdou. Oslavovat se vzájemně je mnohem příjemnější, než jít proti sobě. 

Cítíš, že je na herečky vytvářen tlak, jak mají vypadat?
Samozřejmě. A nejen na herečky, na všechny ženy. Jen herečky jsou víc vidět. Jsme převážně konzervativní společnost, která je teprve na cestě k individuální sebepéči a svobodě. V zahraničí často vidíte ve filmech velmi specifické typy lidí. My jsme pořád trochu uzavření v nějaké konvenční představě o kráse a o tom, jak má kdo vypadat. Já jsem se ostříhala, protože jsem chtěla změnu, ale zároveň i tak trochu z revolty. Cítila jsem, že jsem byla zasazena do nějaké kolonky “hezká holka”, a to jsem chtěla trochu nabourat.

V tom případě jsi docela odvážná, protože si dokážu představit herečky, které sice chtějí mít krátké vlasy, ale kvůli potencionálním rolím se pro tenhle krok neodváží. 
Ženy to v tomhle mají těžší - ať už jde o tetování, barvu vlasů, střih nebo piercingy. To všechno jsou věci, které jsou svým způsobem omezující a hážou herečky do těch kolonek. K těm vlasům mě ještě napadá, že předtím jsem je měla dlouhé, což je podle mě minimálně u nás spojeno s konvenční krásou a jemností. Lidé mě jako jemnou vnímají, a tím nechci říct, že jemná nejsem, ale mám v sobě i ten protipól. Chtěla jsem i zalternativnit to, jak vypadám, protože tím můžu jít naproti rolím, které chci hrát.

Od některých mladších herců vím, že jsou pro ně k získání rolí důležité i sociální sítě. Jak to vnímáš ty?
Upřímně, já v tomhle ohledu vedu dlouhý vnitřní boj. Jsou dny, kdy mám chuť si všechny sítě úplně smazat. Teď se v tom ale snažím najít průsečík, kdy si občas na několik dní smažu aplikaci. Také jsem si pečlivě probrala, koho na sítích sleduji a jakým obsahem se tam obklopuji. Třeba víc sleduji profily, který mě inspirují a jsou plné umění. Podle mě je to o tom, jak sítě využíváme. Následně nám mohou v rámci naší práce hezky sloužit. Zažila jsem i casting, kde jsem vyplňovala kolonku Instagram. Asi je důležité si uvědomit, že tuhle dobu žijeme a čísla prostě hrají roli. 

To je děsivý.
Jenže u nás se chodí už mnohem méně do kina. A dává smysl, že tvůrci potřebují známé tváře, aby diváky do kina přilákali… Pokud nedělají film, který má zahraniční ambice.

Máš teď rozjetý nějaký projekt? 
V lednu budu točit jednu kriminální minisérii s režisérem Janem Těšitelem. A ve vývoji jsou dva filmy. Jedním z nich je film Zvíře, debut režisérky Milady Těšitelové týkající se tématu mateřství. Druhý film se jmenuje Výkřiky bez ozvěny od slovenské režisérky Márii Pinčíkové, jehož scénář se zaobírá tématem tělovýchovných cvičení ve 20. století. 

Aktuálně jsi také tváří Líčírny. Vždycky jsi inklinovala k přírodní kosmetice?
Ve chvíli, kdy jsem před lety přestala jíst maso, jsem začala řešit i kosmetiku. Začala jsem upřednostňovat veganskou kosmetiku a hlavně produkty, které nejsou testované na zvířatech. To je pro mě zásadní. Poslední roky mám tak 95 % kosmetiky přírodní. Vlastně mám jediný nepřírodní produkt, a to make-up. 

Jak vlastně spolupráce s Líčírnou vznikla?
Když mě holky z Líčírny oslovily, jestli bych chtěla navázat na Leonu Skleničkovou a Denisu Barešovou, a stát se tváří Líčírny, byla jsem úplně nadšená. Řekla bych, že jsem totální “antispolupráce” člověk, ale když už mám s někým spolupracovat, tak ať je to značka nebo firma, se kterou souzním. A to Líčírna rozhodně splňuje. 

Na které produkty z Líčírny nedáš dopustit?
Miluju Dafna's Skincare Active Mist na dočištění pleti a vyrovnání pH. Potom mám moc ráda krém Dafna's Skincare Nutrition. Pokaždé, když mě trápí nějaké nedokonalosti pleti, dokáže mě doslova přes noc zachránit. Určitě musím zmínit také matující pudr (M)anasi 7 Silk Finish Powder Translucent a tělový krém No Vacancy od Raaw Alchemy.  

Tři zmiňované produkty jsou z oblasti skin care. Patříš tedy k lidem, kteří v Líčírně koukají primárně po pečující kosmetice?
Rozhodně. Já jsem do 22 let péči o pleť vůbec neřešila. To je hrůza, já vím. Mám dobré geny, a tak jsem si myslela, že nic nemusím. Teď to s Líčírnou ale doháním a začalo mě to fakt bavit.

Přesto mě zajímá, jak vypadá tvoje make-up rutina?
V rámci líčení jsem za jednoduchost. Ráno nanesu make-up, pudr, někdy jenom korektor, namaluju si líčka, rty a jdu ven. Občas si vyčešu obočí. Řasenku si dávám jenom příležitostně, většinou když jdu někam večer. 

Všechny produkty, které jsme použili při líčení jednotlivých kampaní najdete v sekci ALŽBĚTA & LÍČÍRNA!